Svět bláznů
Svět bláznů
Vždycky jsem chtěla být bláznem,
skládat nesmyslný věty dohromady jen tak,
z nudy,
pro nikoho
nic neříkající.
Myslet si, že jsem pes, protože ten se má vždycky nejlíp,
zírat na ošetřovatele,
aniž by mě poslal doprdele.
A nosit ten vytahaném svetr
a nestydět se za něj.
Nosit ho, protože je pohodlnej.
Bejt pánem světa, kterého nikdo nezradí,
být mořskou vílou a mít pěkný pozadí.
A pak mi třeba ošetřovatel přinese léky sám,
a ty to budeš moct vyprávět ostatním – astronautům,
prezidentům, sportovcům, kartáčkům na zuby, koním,
němejm, slepejm a hluchejm a všichni ti budou říkat:
„Toho znám!“
Ale někdo ne,
někdo ti neřekne nic.
A bude žít ve svém světě
spokojenej a sám.
navždy spokojenej
A pak umře.
Všichni budou říkat: kartáček na zuby umřel, Havel
umřel, Roosevelt umřel, Hitler umřel, Gagarin umřel,
a Armstrong nakonec taky umřel.
A pak ho pochovaj a oni budou žít dál.
Třeba budou mít deprese.
Třeba taky umřou.
Možná budou zase šťastní, budou zase psem,
Heraklem,
Jánošíkem,
Simírem,
Gregem…
budou, určitě budou,
ještě chvíli jo
a pak už ne
už víckrát nebudou
sami
sebou.